Košíčky hodné holčičky
Poslední výstřel(ek)
Hotelové snídaně, švédské stoly. Na výběr je čaj, káva, ovocný džus a jiný ovocný džus, vajíčka, vajíčka na jiný způsob, sýr I, sýr II, salám I – V, müsli, malvice, peckovice a bobule, pečivo od A do Z (Aaa rohlíček – Zase rohlík?)
Když jsme s B. uznaly, že jsme dostatečně psychicky připraveny na zážitky odjezdového dne, vyrazily jsme plenit snídaňovou nabídku. Jelikož však nám duševní příprava trvala poněkud déle, bylo už v době našeho příchodu do jídelny mírně vypleněno – spokojení důchodci najedení na celý den zářili štěstím.
Když jsme se prodraly lesem světýlek v jejich očích ke zbylým dobrotám a následně ke stolu, bylo ještě všechno dobrý. Když jsme si sedly, také. Když jsme seděly asi tři vteřiny, začalo přituhovat. Pan D. a jeho Kámoš si přišli přisednout. Čujíce nepříjemnost vykouzlily jsme na tvářích snahy o profesionální úsměvy. Pan D. a Kámoš udělali totéž a po chvíli formálního švitoření na téma „tak už nám to končí" přešli k dotazu:
„My jsme se chtěli zeptat, víte, my jsme už utratili všechny forinty. Můžete nám je vyměnit?"
Organizační odbočka vysvětlující dotaz: Dle hotelového řádu je třeba odubytovat se v den odjezdu do 10:00. Dělá se to tak, že si spakujete švestky a hrušky (teda né ze snídaňovýho bufetu – z toho se nesmí nic vynášet!!!) a s ranečkem odejdete z pokoje na recepci. Tam nse na vás bude radostně usmívat delegátka, která vám ukáže místnost, kde na vás raneček počká do odjezdu. Raneček si hezky uložíte, popřejete mu pěkný den a vyrazíte se cachtat do léčivých vířivek. (Areál lázní je od toho hotelového, jen co by plot přelezl nebo bránou prošel.) Pokud budete chtít něco s sebou do areálu lázní, můžete si to tam dát do skříňky, kterou zamknete klíčem. Klíč si předtím vydyndáte u lázeňské pokladny, pádným argumentem k dyndání vám budiž jistý nejmenovaný obnos, jenž vám zas po vrácení klíče dají zpět. Když vás koupání přestane bavit v poledne, můžete si skočit do hotelu, poprosit delegátku (toužící se zahrabat do země, aby tak unikla před lísáním hotelového sekuriťáka) o odemknutí zavazadlové místnosti. Tam pozdravíte raneček a přikrmíte ho mokrými plavkami. Pak si jdete po svejch nebo si sednete a bavíte delegátku. Když se blíží čtvrtá hodina a celý zájezd sedí na recepci a baví delegátku, pustí tato všechny k ranečkům, které se následně naloží do autobusu a sláva nazdar výletu, v deset budem v Praze. Zdá se vám to složité? Nemýlíte se. Ale v horizontu šesti hodin se složitost rozplizne v časoprostoru.
Po tomto dlouhém namáhavém čtení neméně namáhavého vysvětlování jistě pochopíte, proč pana D. a Kámoše pálila skutečnost, že jsou forintuprostí. Prostě neměli na tu zálohu, co se dává za klíč od skříňky. A je přirozené, že zrovna nechtěli jít do směnárny a měnit si cécéá 50Kč na forinty. Nám to teda přirozené přišlo, zejména poté, co jsme vyslechly jejich obsáhlé vysvětlení. Plny pochopení jsme se hluboce zamyslely, neboť ve své začátečnickosti jsme na takovou primitivní přirozenost, jako že klienti promění již předposlední den všechny forinty v klobásy a tokaj, vskutku nepomyslely. Nicméně B. si duchapřítomně vzpomněla na záložní obálku s forinty, kterou jsme dostaly od cestovky na mimořádné výdaje, jako je třeba naše večeře nebo otevření minisměnárny pro pana D. Tak řekla, že to určitě můžem směnit a že se taky zeptáme na pokladně v lázních, jestli tam kupříkladu neberou též eura.
Dosud byla debata mírná, až úsměvná. A pak nastal obrat. Už ani nevím, kdy se začala debata zvrhávat v hádku a jak, nicméně představuju si to asi takhle:
„Jo a ještě se chci zeptat, v kolik asi tak budeme v Praze?"
Další ožehavá otázka.
„Pokud všechno dobře půjde, tak zhruba kolem desáté hodiny."
„No tak to je v hajzlu." Pravil pan D. s grácií. „To je v hajzlu, poněvadž to už budou všechny vlaky pryč. Víte, já taky dělám průvodce, takže je mi to všechno jasný. Přestávka pro řidiče po čtyřech hodinách řízení atakdále, atakdále, co si budem vykládat, to všichni známe, žejo. Ale bejt váma, tak bych se styděl vypravit takovejhle zájezd."
A kurňa, pan D. se zlobí. Udělalo se mi mírně mdlo a mnou po očku sledovaná B. se začala vytáčet. Toužila jsem zalézt pod stůl nebo se rozplynout v prostoru nebo tam nějakým jiným způsobem vůbec nebýt. Ano, jsem labilní a nesnáším hádky. Zapíšu se do kruhu anonymních labilek a budu tam oslňovat touhle historkou.
„Opravdu bych se styděl vypravit zájezd a nemít vyjetý z internetu pro všechny lidi, jak se dostanou domů. Víte vy vůbec, jak komu jedou autobusy? My jsme tu z celý republiky a musíme se dostat domů..."
Zapudila jsem představu učitelky ve školce, jak do noci sedí u počítače a hledá dětičkám spoje, abych mohla poslouchat dál, ale stejně mi připadalo, že tento argument má do přirozenosti potřeby vědět, jak si opatřit klíček od skříňky bez forintů, dál než Svěrák ze Samoty u lesa do Alberta. B. se již počala hlasitě čertit.
„Pane D., ale tohle už skutečně není naší povinností. My máme zodpovědnost za to, abychom vás přivezli na příjezdová stanoviště, ale tohle ne."
Píseň neskončila. Kámoš začal zpívat druhý hlas:
„A co je neslýchaný, je to, že se musíme do desíti odhlásit. Copak jsem nějakej žebrák, abych nemohl mít pokoj k dispozici až do odjezdu?"
B. už vyloženě zuřila.
„Pane Kámoši., tohle jsou pravidla hotelu, který musíme respektovat."
Teď jsem už zasáhla taky:
„Každý hotel má určenou hodinu, kdy se jeho hosti musejí odubytovávat, kamkoliv po světě přijedete, budou po vás chtít, abyste vyklidil pokoj například do deseti nebo do poledne.."
To byla voda na zcestovalý mlýn pana D.:
„Víte, já taky dělám průvodce, takže je mi to všechno jasný. A v žádnym hotelu jsem se nesetkal s tim, abych se musel vystěhovávat."
Pan D. patrně až doposud stanoval.
„Prosim vás, tohle jsou nějaký vaše pravidla, který jste si stanovily." Nechal se slyšet Kámoš.
A v tu chvíli B. explodovala:
„Podivejte se, my jsme tady delegátky a my stanovujeme pravidla. Máme k tomu svoje důvody a na vás je, abyste ty pravidla respektovali, protože my za vás máme zodpovědnost a když ty pravidla nedodržíte, může se něco stát."
Na stole se objevilo klubko zvýšených hlasů. Vylézaly z něj nitky jako „Slečno, vy jste striktní. To jsem v životě neviděl takhle arogantní průvodkyni. Jednáte s náma jako za bolševika. Ale zapomínáte, že tu máme kapitalismus. Já jsem váš zákazník a vy mi musíte sloužit!!"
nebo
„Prosim vás necháte nás aspoň v klidu najíst? Vy už jsme po snídani, ale my jsme ještě ani nejedly."
Pak zaznělo také něco o stížnosti u pana majitele, kterou na nás pánové můžou podat. Pánové pravili, že majitel nějaký zkrachovalý cestovky je nezajímá. Ještě nějaká špína dopadla na B. a pak se pan D. nechal slyšet, že se se slečnou nebude vůbec bavit, že bude jednat se mnou, protože se mnou se domluví. Na to jsem pravila já, že se mnou se vskutku domluví, ale jenom když bude mít regulérní požadavky a že pravidla, který stanovujem, si nevymýšlíme pro srandu, ale proto, že potřebujem kočírovat takový množství lidí. Ta jeho pochvala mě rozzuřila. Seznala jsem, že je čas ukázat světu, panu D., B., která tvrdí, že jsem moc mírná, a taky sobě, že se dokážu vytočit. Panu D. nedalo tolik práce přinutit mě zvýšit hlas:
„A včera ten výlet, to taky bylo tak špatně zorganizovaný. Jak jsme furt popojížděli po městě."
Velmi jsem toužila panu D. nalít na hlavu čaj, kávu, ovocný džus a jiný ovocný džus, pěkně mu rozmazat po obličeji všechny malvice, peckovice a bobule a ještě na to pěkně plesknout salámy, sýry a vajíčka všeho druhu. Když mi někdo vytkne chybu, obvykle jsem schopná ji uznat a omluvit se. Zejména pokud mi ji vytkne postarší zákazník firmy, pro kterou dělám. Když ze mě ale někdo nepříliš slýchaným způsobem dělá debila a ještě řekne, že je fajn, jak se se mnou dá super jednat, mám tendenci myslet ve sprostých slovech. Naštěstí jen myslet.
„Tak pane D., to se nezlobte, ale ten včerejšek není zdaleka jen naše chyba. My jsme popojížděli, protože jsme se vám snažily vyjít vstříc, když jste si vynucoval, abychom změnily předem naplánované místo rozchodu!"
Slovíčko „vynucoval" se stalo popotahovaným:
„Já si nic nevynucoval, já za váma včera slušně přišel a poprosil vás."
Nechtěla jsem riskovat další přednášku o bolševicích a s rozběhem jsem panu D. skočila do řeči:
„Ano máte pravdu, nejprve jste slušně přišel, ale pak jste si začal vynucovat, abychom zastavili u radnice!"
A pak přišel další hustej konverzační manévr, kterej sem dřív znala je z vyprávění, úkrok stranou:
„Né, víte co, o tom nemá cenu mluvit. Nebudeme tu rozebírat, jak to bylo. Zkrátka a dobře, jsme teda domluvený, že se nám zeptáte u lázeňský pokladny na ty eura a případně nám rozměníte?"
Chumelenice přestala a čerstvě navátý prašan se jen tiše povaloval. A my jsme se lusknutím prstu přesunuli do jiného klimatického pásu. Prostě najednou bylo po hádce a pánové se už usmívali. Nahodili jsme též karikatury úsměvů, slíbily, že se na eura poptáme, a již zase spokojení důchodci se vzdálili.
„ufff." Pravila jsem. Nebo B., to je jedno, cítily jsme to obě stejně.
„Prosim vás, co vás ty dědci tak dusili?"
Asi deset účastníků zájezdu se kolem nás nakupilo a začali nás utěšovat, že se nemáme nechat otrávit a tak vůbec. Málem jsme se rozbrečely.
Pak už se zájezd doodehrál bez incidentů. A mně málem vypadli oči, když jsem asi šest hodin po slovní srážce potkala Kámoše, který se ke mně s úsměvem přitočil a pravil:
„Ale přes to všechno je mi dobře."
S nablblým úsměvem jsem mu sdělila, že mě to těší a zamkla jsem dveře za posledním ranečkem, který opustil zavazadlovou místnost, aby se mohl vydat k domovu.
A jaké z toho plyne poučení? Přemýšlela jsem nad ním během přendavání prádla z pračky do sušičky a vyplynulo mi zhruba toto:
Sexy bloncka sedí na baru a usrkává koktejlek. V tom přijde James Bond, přisedne si k ní, dlouze se jí zadívá do výstřihu a pak do očí a praví:
„Bond... James Bond."
Nloncka si ho pohrdlivě změří a odpoví:
„Off... fuck off!"
Anketní otázka zní, co si myslíte, že pan D. dělal před důchodem.
